Po delší době mám pro vás jednu prozaickou záležitost. Je to jakási surrealistická povídka, velmi volně založená na jednom mém zážitku. Ale opravdu jen volně...

Živý les

Instrukce byly jednoduché - jít k brodu a počkat, až přijdou ostatní sledující mého "komplice", poté nás přepadnou, jeho odvlečou a já uteču. Pohoda, to jsem dělal už několikrát.

V údolí se již smrákalo a začínalo být chladněji, jako je to tu každým rokem. Po problémech s nenápadným vytracením a špatným načasováním jsem konečně měl tábor za zády. Pro jistotu moje kapsa navíc obsahovala baterku. Jinak jsem nic dalšího s sebou neměl. Cestou od tábora se se mnou loučilo posvátné tee-pee jako němý strážce tábora ostře kontrastující s potemnivším lesem v pozadí.

Už odmala byly moje nervy trénovány na náročné situace, noční hry patřily stále mezi ty jednodušší. Přesto všechno, na mě vždy padá nejdřív trošku strach, když se pouštím samotný do tmy. Naštěstí ho potom rychle střídá proud myšlenek, které konečně nejsou rušeny žádnými vnějšími podněty.

Tma a únava taky dělá své, v mém případě však v této chvíli spíš způsobily, že jsem začal pociťovat neexistující věci a vjemy.

Podstaty začaly vířit a proplétat se. V již naprosto tmavém lese najednou byla tornáda barev, které jsem neviděl, ale byly tam. Cítil jsem podivnou vůni, všechno mi to začalo připomínat předchozích osm let, co jsem tu trávil. Ze země vystupovaly postavy, jejichž přítomnost mi byla nejdříve příjemná, ale pak zčernala ve vřídlech mojí udušené zloby. Co všechno mi udělaly, tu bylo znovu a šlo to se mnou dál.

Vztek mě vždy posiloval, ale teď jsem se proti němu cítil bezmocný, ale strach to nebyl. Měl jsem baterku, ale tam mě nemohla proti mojí hlavě ochránit. Spíš podvědomě jsem protáhl pravou ruku s bolavými šlachami od tahání těžkých prken.

Cesta se vlnila, vířila, implodovala a explodovala najednou, přitom stále byla tam, kde vždy. Nad hlavou jsem měl nebe a měsíc, coby poutníka mně rovného. Napravo zarůstalo pole místo kukuřice kopřivami. Ony zlověstné rostliny se nakláněly sem a tam, naznačujíce, že si není radno s nimi zahrávat.

Tentokrát mě provázela vzpomínka na mou nejbližší kamarádku, a co všechno jsem asi měl udělat a neudělal. Tady na táboře jsem byl starší a měl postavení; tam ne, nevědomky jsem se ho vzdal.

Z druhé strany přišel stesk a odehnal neskutečné přízraky do malin, které v tuhle dobu tak chutné nejsou.

V půlce cesty měl les dokořán náruč a zformoval ji do kaňonu, jejž jsem právě minul. Tady se také odehrála spousta věcí, které po čase zhořkly a zemřely s kouskem ega.

Les šeptal a já jsem tu asi neměl co dělat. Stromy tiše rostly a dávaly pozor na hvězdy dodávající místním silám esenciální energii. Cesta běžela dál a já jsem cítil pohybující se reálno všude kolem.

Netuše, že nejsem jediným savcem v okolí, jsem při prvním zvuku okamžitě přišel k plnému vědomí. Okolí se zostřilo. To zamrazení se dá jen těžko popsat - všude okolo černý les, přede mnou cesta, kde bylo jakžtakž vidět, listy šumí, mírný větřík, pulzující atmosféra. Harmonii prořízne naprosto cizí zvuk, a to neskutečně blízko. Srdce vynechá tři údery a studený pot připraví nevyžádanou koupel.

Takové prodloužené psí štěknutí, jen o trochu hlubší a rezonující. Vibrace se rozletěly do okolí a o deset metrů dál se ozvala agresivní odpověď podobným způsobem. Uprostřed cesty stojí socha, to, čím jsem před chvílí byl já, ostražitě poslouchající každý zvuk, který by indikoval jakýkoliv pohyb.

Ruka v kapse drtí baterku, mozek ji zakazuje použit. Ano, v lese o tobě někteří vědí, ale všichni ještě ne. Tak to takto necháme, což?

Světlo odražené od měsíce dopadá na cestu a zarostlé pole. Se zlomyslným úsměvem se ovšem vyhnulo zdroji skřeku, který poslal krev na oběžnou dráhu tělem nadzvukovou rychlostí.

Ticho, ticho. Ticho. Najednou znovu skřek! Hluboké vyštěknutí zabodává do srdce dýku chrlící adrenalin. Vše se děje napravo. Ruka stále v kapse, připravená k zoufale zbytečné obraně. Opět odpověď štěknutím. Tito si asi zjednávají pořádek dle svých zvyklostí. Naštěstí nevnímají vetřelce na cestě a já jim za to děkuji.

Zvuky se ozvou znovu, podle všeho až za nedalekým potokem; poté dusavé kroky běžícího zvířete. Budoucího krále lesa.

Padlo ticho. Opět. Jen srdce dál běží svůj závod, jehož konec je doufejme ještě daleko. Svět se znovu roztočil, život pokračoval. Přešel jsem betonového poustevníka uprostřed ne zcela zkrocené přírody a obezřetně vedl své kroky dál, poslouchajíce řeč lesa, jeho elementů a sil vířících.


Pokud se vám tato povídka zdá podobná Půlnoční hře, tak to není úplně náhoda :-)