Nová povídka ;)

Schovávaná

Kluci skákali podél cesty, pošťuchovali se a vymýšleli skopičiny. Toby je jen semtam napomenul, když to trochu přehnali. To se jim ovšem znelíbilo, tak po něm ze srandy začali házet šišky. Toby se nenechal, schoval se za strom, nasbíral šišky a začal je taky bombardovat, dávajíce pozor, aby jim neublížil. Šišky létaly vzduchem v zuřivé bitvě.
„Proč taky nehraješ?“ zakřičel impulzivní Orlík na Péťu, který je jen zpovzdálí pozoroval zpod svých brejliček.
„Seš snad s ním? Tumáš!“ dostal Péťa jednu šišku do ramene.
„Au, ty vago. Seš blbej,“ zareagoval podrážděně. Ostatní kluci mu někdy říkali Sheldon podle toho, jak byl na sebe úzkostlivě opatrný.
„Víš, jak to bolí?“ pokračoval žalobným hlasem.
„No tak, no tak, to by stačilo, kluci. Vyhráli jste,“ krotil vášně na bitevním poli Toby, „budeme zase muset jít, jo?“ Zvedl svůj batoh a čekal, dokud se všech sedm klučinů zase nepřipraví na cestu. Péťa se tvářil jako nafouknutý balón a mračil se na Orlíka.
„Nebojte, ještě kousek a dáme si svačinu,“ povzbuzoval je Toby.
Šli dál. Tři kluci vymýšleli parodii na známou písničku a skvěle se u toho bavili. Péťa spolkl vztek a povídal Tobymu, co jim ve škole říkali o kamenech.
Došli na mýtinu, přes kterou hučel poměrně široký potok. Voda se v něm valila značnou rychlostí a kluci se na chvíli zastavili a pozorovali ho.
„Pauza? Bude pauza?“ žadonil Niko a ostatní se k němu přidali.
„Tady ještě ne. Počkej, kousek dál je to mnohem lepší,“ odvětil Toby a ukázal směrem podél potoka, kam pokračovala cesta.
Ta je o kousek dále přes úzký pás lesa dovedla na menší louku. Na ní, hned na kraji lesa, stál vedle potok starý, rozbořený mlýn. Děti se k němu rozběhly a začali si ho zvědavě prohlížet ze všech stran.
„Hele, koukněte! Má furt mlýnský kolo!“ upozornil Péťa.
„A ještě se točí! Tak to je hustý,“ všiml si Orlík. A skutečně. Kolo se stále pomalu otáčelo a vydávalo pravidelný vrzavý zvuk.
„Tak co, dáme si tu svačinu, kluci?“ pobídl je Toby. Kluci nadšeně souhlasili, uvelebili se na zemi kousek od mlýna a vytáhli dobroty od maminek.
Poté padl návrh, aby si zahráli na schovávanou. Všichni včetně Péti se s chutí pustili do hry. Za pikolu byl určen strom na kraji lesa, nedaleko od mlýna. První pikal Niko. Kluci se rozutekli a pokoušeli se vymyslet co nejlepší schovku. Jenže Niko byl pozorný a za pár okamžiků všechny zapikal. Jen Péťu ne. Ubíhaly minuty a Péťa byl stále schovaný a vyčkával na vhodnou příležitost.
Všechny to už začínalo štvát, tak se Orlík připlížil k Nikovi a nenápadně mu řekl, kde se schovává. Niko ho okamžitě šel zapikat a vtu chvíli se z lesa vyřítil Péťa a křičel:
„To neplatí! Tys mu to musel prásknout, jedinej jsi věděl, kde jsem! On mě vidět nikdy nemoh‘! Dyť ani nešel mým směrem!“ osočil se na Orlíka.
„Héj Toby, oni podváděj!“ otočil se tentokrát na vedoucího, „to neplatí!“
„Ale on by tam seděl ještě hodinu, než by se vůbec rozhoupal vylízt!“ argumentoval Niko.
„No to teda nene!“
„Tak a dost kluci, to se přece nedělá,“ klidnil je Toby, „budeme hrát znovu a za trest bude teď pikat Orlík.“
„Najdu tě, uvidíš! Ať se schováš, kam budeš chtít!“ posmíval se Orlík Péťovi.
„To se ještě uvidí blbečku.“
Pak už Orlík začal počítat, Toby ještě na ně zakřičel, že tohle kolo bude trvat maximálně dvacet minut a hošíci se rozutekli. Orlík dopočítal a šel je hledat. Hned po chvíli našel první dva, do deseti minut je našel všechny. Až na Péťu.
„Kde zas vězí? Sheldonééééé, já tě najdu!“
Uběhlo dvacet minut, Péťa nikde. Kluci ho začali volat. Nic. Po dalších čtvrt hodině ho začali hledat všichni.
„Péťo! Už je po limitu! Vyléééééz!“ Odpovědí bylo jen ticho. Když se po půl hodině stále neozýval a nikdo ho neviděl, rozhodl se chudák Toby zavolat na policii.
Policie dva dny pročesávala okolí, ale po chlapcovi ani slechu. Potom si kdosi všiml, že mlýnské kolo se už netočí…